Extrém v bike podání má mnoho podob. Společným jmenovatelem je riziko doživotních následků či ceny nejvyšší v případě, že věci nejdou podle plánu. A právě výkony na hranici možného a nemožného nás odjakživa přitahují.
Pavel Richtr „ultimátní dobrodružství“ již řadu let vyhledává. Dokazuje to opakovaná účast na Iditarod Trail – 1000 mil dlouhém závodě na Aljašce. Jaké jsou jeho zkušenosti s jízdou a přežitím v teplotách padajícím až k -50°C, vlky, více než 24 hodinovými přejezdy a dny samoty – to vše uprostřed ničeho? Čti a dozvíš se víc!
Pavle, jak ses od ježdění v běžných podmínkách dostal k Iditarod Trail?
To byla vcelku dlouhá cesta. Na kole jsem začal závodit až někdy kolem 23 let, kdy zrovna nejvíc frčelo XC. Poté jsem se vrhnul na maratony. Asi dva roky jsem se věnoval i terénnímu triatlonu, takže jsem i trochu běhal. Pak jsem měl to štěstí a nejednou se dostal na bikový etapák TransRockies, kde mě ten koncept vícedenního závodění zcela pohltil. Také jsem začal jezdit 24-hodinovky a chystal se zkusit Adventure Race. Chtěl jsem pořád víc zjišťovat, co ve mně je. Jak se ke mně dostala zmínka o Iditarodu, byl jsem ztracen a už jsem ho nedostal z hlavy. Jakoby se najednou objevilo něco, na co jsem dlouho čekal – ultimátní dobrodružství.
Neřikal sis někdy během závodu, jestli by nebylo lepší závodit doma v teple?
To ne, takové věci mě tam vůbec nenapadají. Asi by to bylo i dost kontraproduktivní. Člověk se musí snažit zůstat co nejvíce koncentrovaný, aby nedělal chyby. Navíc nebývá nouze o situace, kdy může být kousek od myšlenek to zabalit a myšlenky na teplo by tomu nijak nepomohly. Nicméně, vloni jsem si při závodu několikrát říkal, že tohle už je moc, více než o co jsem žádal a co jsem chtěl zažít. Tyhle blbosti ale přejdou hned po dojetí, vlastně možná už pár desítek kilometrů před cílem, kdy už člověk ví, že to dal.
Rizika při závodě tohoto typu jsou veliká. Jak se s tvým “koníčkem” vyrovnávají tví nejbližší?
Před mou první účastí jsem dost řešil, jak to sdělit nejbližším. Našim jsem to řekl až asi 3 týdny před odletem. Vzali to tenkrát dost statečně. Oba věděli, jak se připravuju (a bylo jim dost podezřelé, co všechno vyvádím), a prohlásili, že kdo jiný než já by tam měl jet. To mě dost překvapilo. Vysvětlil jsem jim to teda v dost růžových barvách – jako třeba, že rozhodně nepojedu sám, ale ve skupince, že tam vlci nejsou a tak. Realita byla samozřejmě úplně jiná – už druhý den jsem se tam ocitnul úplně sám a kráčel po čerstvých stopách vlků. Má žena je naprosto úžasná a zvládá to úplně parádně. Dokonce ji závod baví víc, než to období příprav. Zvlášť poslední týdny před odjezdem, když už trochu stresuju, to se mnou někdy není úplně jednoduché.
Jak se liší trénink na tento závod a normální marathon, kde se přeci jen většinou závodí v relativním teple?
Nejde jen o tu teplotu, ale i o celkovou dobu zátěže. Rozdělil bych to na přípravu fyzickou a přípravu technickou. Zatímco nejdelší maratony můžou trvat jen něco málo přes deset hodin, tam jedu někdy i více než 24 hodin v kuse, v průměru spím méně než 5 hodin denně a to celé dokola někdy i téměř tři týdny. O nějakém tréninku síly nebo rychlosti tedy nemůže být řeč. Jde jen o to připravit tělo pokud možno tak, aby tu zátěž vydrželo. Takže hlavně objem. Stejně se to ale v podmínkách běžného života natrénovat nedá, takže je to strašně moc o zkušenostech a schopnosti naslouchat svému tělu. A také o schopnosti snášet bolest, umění odložit spánek apod. – něco z toho jde natrénovat, něco musí mít člověk asi v sobě.
Pod tu technickou přípravu bych zahrnul všechno ostatní – umění fungovat v teplotách padajících i k -50C, a to včetně vaření, bivakování atd., navigace, technika jízdy na sněhu a ledu… S tou zimou je to opět v našich podmínkách problém. Před první účastí se mi jednou povedlo dojet na Kvildu a strávit tam noc v -30, což byla tenkrát dost nepříjemná zkušenost a dost otřásla s mým odhodláním tam jet. V takové zimě je totiž velmi málo času na to řešit něco bez rukavic. A některé věci prostě s rukavicemi zvládnout nelze. Třeba taková výměna duše v -40 může být i půlhodinová záležitost a může jít o prsty. Strašně moc jsem toho přečetl a vyslechl (hlavně od jiných závodníků) před tím, než jsem se tam odvážil odjet. Ještě více zkušeností jsem pak během tří ročníků nasbíral. Přesto mě pokaždé spousta věcí překvapí – stejně tak jako o hodně zkušenější veterány. Cílem je, aby tě nic nepřekvapilo tak, že se s tím nedokážeš ve zdraví poprat.
Měl jsi někdy opravdu krizovku, že bys závod nejraději vzdal? Co byla tvoje nejtěžší chvíle ?
Hned první ročník jsem chtěl vzdát rovnou několikrát. A nebyl jsem sám – ten rok dojelo do cíle jen 18 z 50 startujících. Záchranou je, že pokud je člověk někde uprostřed pustiny a nejbližší místo s lidmi, kde by mohl vzdát, je na obě strany 150 km, může si svoje myšlenky na vzdání nechat tak akorát pro sebe. Prostě nezbývá než jet dál a někam dojet. Pak se ale v teple najíš, vyspíš a na vzdávání zapomeneš.
Těch těžkých chvil bylo hodně a není jednoduché vybrat tu nejtěžší. Hodně nepříjemné bylo setkání s vlky, navíc uprostřed toho nejdelšího téměř 300 km opuštěného úseku. Strašně mě to rozhodilo a navíc jsem pak musel jít v jejich stopách a trvalo mi dva dny, než jsem uviděl prvního člověka. Dost nepříjemné byly také zkušenosti s teplotou okolo -45C. Není ani tak problém se dost teple ustrojit (i v těchto teplotách jsem měl v záloze další oblečení), jako v tom několik hodin nebo dní fungovat. Jíst a pít (a udržet vodu nezmrzlou) je v takové zimě velmi komplikované a zaměstnává člověka na sto procent. Je to už trochu takový boj o přežití. Spát v bivaku by se v těchto teplotách mělo jen v krajní nouzi a stejně to člověk moc dlouho nevydrží. Pokud navíc vznikne nějaký problém – tekoucí hadice od vaku s pitím, rozbitý nebo námrazou z dechu zablokovaný zip nebo např. nějaké zranění znemožňující pohyb – může jít opravdu o život. Přitom to jsou věci, které v teple vyřešíme velmi jednoduše.
Na druhou stranu, stávají se i na takto těžkých závodech vtipné příhody?
Těch je samozřejmě taky nespočet. Nejlepší příhoda mohla skončit hodně špatně. Nocoval jsem v opuštěném srubu a závodník, který se přes velký spánkový deficit chystal po půlnoci vyrazit dál, si před odchodem zapálil benzínový vařič, aby si vyrobil ze sněhu vodu. Všiml si, že je na stole po vařičem tekutina, ale myslel si, že je to voda. Poté co vařič zapálil, vzplanul i celý stůl. Několik dlouhých sekund na to nevěřícně koukal, než pochopil, že to je opravdu oheň a že to musí uhasit. Až poté zjistil, že se mu rozbilo těsnění a ta voda na stole byl ve skutečnosti benzín. V tom okamžiku jsme se tomu samozřejmě vůbec nesmáli, po závodě se z toho ale stala naprosto nej historka o tom, jak dotyčný málem spálil jediný srub v okruhu 100km. Vlastně spousta těch úsměvných historek vychází z omylů a chyb závodníků. Jsou o tom, jak se kde ztratili, kde kdo viděl někoho usínat za jízdy (anebo viděl stopy ve sněhu to dokazující) apod.
Závod většinou trvá 15 a více dní v naprosté pustině. Jak se vyrovnáváš se samotou?
To je zrovna jedna z těch věcí, které nijak natrénovat nejdou. I když bych se rozhodl, že na tři dny půjdu někam do lesa a budu se vyhýbat lidem, není to ono. Mám totiž pořád možnost samotku přerušit a během chvíle být někde u lidí. No a právě ten pocit, že když chci, tak kdykoliv můžu, to zcela odlišuje od samoty tam. Tam je to prostě doopravdy – ta samota prostě trvá do té doby, než dojdu do další vesnice nebo nějaké stanice s lidmi. Když člověk vyráží sám na úseky, kterou mohou zabrat i několik dní, musí to mít dobře srovnané, jinak se z toho může rozsypat.
Myslel jsem si, že to zvládám docela dobře, než jsem vloni strávil úplně sám tři dny, navíc jsem potkal ty vlky. Kromě toho jsem tam málem zapadal sněhem a docházelo mi jídlo. Dalším významným faktorem je vědomí, že se za vámi na trase někdo pohybuje. Když víte, že je za vámi někdo pár hodin, nebo i den, stále je to velmi uklidňující pocit. Tady jsem věděl, že za mnou několik dnů nikdo neprojde, což mě hodně znervózňovalo. Být sám se sebou tři dny v takovýchto podmínkách je opravdu velká duševní hygiena. Pak později v místech, kde jsou po 100-200km nějaké vesnice, občas někoho potkáte. Některý den třeba i tři indiány na skútrech, jiný den nikoho. Loňský rok byl ale trochu specifický – do cíle dlouhé trasy na 1000 mil jsme dorazili jen čtyři a proto bylo interakcí mezi závodníky minimum. Z 18 dnů jsem byl asi 15 v podstatě úplně sám, kromě těch letmých setkání s místními. Do cíle jsem dojel opravdu lačný po kontaktu s lidmi!
Když už na někoho narazíš jedete chvíli spolu a nebo převažuje rivalita?
Všichni jsou velcí kamarádi, přestože se potkají třeba jen na pár minut. Většina závodníků na dlouhé trase se ani po závodě nepotká, protože dojíždějí s rozdílem dnů. Přesto je pojí velmi silný vztah. Rivalita tam téměř neexistuje, i když si ti na čele (hlavně krátkého závodu na 350 mil) nedají nic zadarmo. Jízda spolu je pravidly dovolená a někteří jedou spolu plánovaně stylem start-cíl. Obvyklejší je vytvoření skupinek stejně rychle postupujících závodníků během závodu. I ty se ale různě rozpadají a přeskupují – ne každý si sedne rychlostí postupu, potřebou spánku, stylem odpočinku a jídla během dne. I drobný rozdíl rychlostí může působit oběma závodníkům nepohodu, která nejde mnoho dní tolerovat. Jeden se bude unavovat více než je zvyklý, druhý bude zase díky pomalejšímu tempu nebo častějším zastávkám prochládat.
Ti, kteří si navzájem sednou i po několika dnech, se pak už často nerozdělí až do cíle. Ve dvou je to přeci jen o hodně bezpečnější. Sám jsem jel mnoho dní sám i s někým. Oboje má svoje výhody, oboje jsem si náramně užil a je dobré být na oboje připraven. Tohle totiž při tomhle závodě dopředu moc naplánovat nejde.
Co je největší nebezpečí na trati a čeho se nejvíce obáváš?
Je toho dost. Ze zvěře je nejnebezpečnější los – tupé zvíře, které často chodí po trailu a může bez záminky zaútočit (vlka umí ušlapat). Medvědi by měli spát a vlci prý jsou plaší a ještě nikdy na nikoho nezaútočili. Ale je jich tam všude jako much a jsou hodně zvědaví, co se jim to tam jednou za rok promenáduje za tvory. Velkým nebezpečím je voda. I v těch mrazech je tam hodně tekoucí vody (často pod různě tlustým ledem) a led na jezerech často pod tíhou sněhu praská a voda se na chvíli vylévá na povrch. Voda v botách, nebo dokonce pád do vody je v té zimě opravdu velký strašák a každý rok někoho potrápí. Nebezpečím je i počasí – už dvakrát jsem tam zažil nečekané přívaly sněhu, které mohou závodníky uvěznit na trati i na týden. Strašně moc záleží, v jak odlehlé části trasy se to stane.
Na trati je i několik notoricky větrných míst, z nichž například 60km přechod zamrzlého zálivu Beringova moře je opravdu děsivé místo. Před větrem se tam totiž nelze nijak schovat a jakmile se člověk na moře vydá, musí ho buď v kuse překonat nebo se vrátit. Vítr může pocitovou teplotu posunout i hluboko pod -50C. No a vše další vlastně souvisí s tou zimou. Defekty kola, výbavy a všelijaké menší či větší zdravotní potíže, které by byly v normální teplotě řešitelné vcelku lehce nebo nepředstavovaly větší nebezpečí, se mohou v tom krutém mrazu rychle změnit v opravdu kritické problémy. Něčeho se bojím více, něčeho méně. Snažím se, abych rizika minimalizoval a byl co nejlépe připraven na jejich řešení. A pak taky kdo se bojí nesmí do lesa…
Na závěr bych se rád zeptal jestli plánuješ ještě něco více extrémního než Iditarod Trail?
Povedlo se mi vymyslet něco více extrémního a přitom je to stále Iditarod Trail. Závod se kromě na kole dá absolvovat i pěšky. Chůzi si volí výrazně méně závodníků, než fatbike. Z 60 lidí, kterým se povedlo historicky závod na 1000 mil dokončit, je jen 15 chodců. Navíc se ještě nikdy nikomu nepovedlo dokončit závod na kole i pěšky.
Pěšky se sáněmi za sebou bude těch samých 1000 mil trvat nejméně tři týdny, na úsecích mezi sruby a vesnicemi strávím výrazně více času, což znamená více bivaků, více vyrábění vody ze sněhu, více zimy, nutnost táhnout s sebou více jídla. Jo a taky to v první řadě znamená na chvíli zapomenout na kolo a udělat ze sebe běžce/chodce. Na tom teď tvrdě makám. Je to celé dost šílený plán, ale stejně jako před těmi deseti lety – jakmile jsem na to přišel, už mě to nepustilo!
Děkuji za opravdu zajímavý rozhovor a přeji pevnou vůli a štěstí na trailu (ať už na bike a nebo pěšky)
Aktuálně:
Pavel Richtr, extrémní biker, se v současné době připravuje na závod v únoru 2017. Pro aktuální info a přípravu sleduj jeho facebook a web
Chceš vědět víc? Mrkni na následující odkazy:
Autor: Jirka
